Třetí ročník Pochodu mužů v sukních se konal 6.6.2009
Když jsem již dříve tvrdil, že nošení pánské sukně si žádá
celé chlapy a ne žádné třasořitky, netušil jsem ještě,
jak velkou moudrost jsem vlastně tehdy vypustil z úst.
Stačilo aby teplota klesla jen o pár trapných stupínků
a na obloze aby se objevil ješitný mráček, a člověk se jen
nestačil divit kam že se to poděli oni hrdinové z minulých
pochodů. Letošní pochod vskutku nebyl pro žádné bábovky
a snad proto se tentokrát sešlo jen to opravdu tvrdé jádro.
Kapky děště jsme po většinu trasy pochodu drželi nahoře
jen silou vůle, a ani tak jsme spršce nakonec neutekli,
avšak až na samotném konci naší trasy.
Tak se na to podívejte.
Je 6.6.2009 den Třetího pochodu mužů v sukních ulicemi Prahy. Místo srazu bylo zvoleno již tradičně opět na Václaváku u koně. Je 14 hodin a pomalu
se začínáme scházet. Podle plánu na místě čekáme do 14,30 aby se později nikdo nevymlouval, že jsme mu utekli. Účast byla opět mezinárodní, neboť náš loňský účastník ze sousedního Rakouska nás přijel podpořit i letos.
Vy kteří jste změkli a zalekli se počasí, a proto nedorazili, zvláště
vy z Prahy a okolí, styďte se. O to srdečněji jsme zahraničního kolegu uvítali.
Osvětu jsme samozřejmě po cestě šířili jak se jen dalo. Každý kdo měl zájem, tomu se dostalo veškerých informací a jako prémii dostal i náš informační letáček, který se také stal již nedílnou součástí pochodů. Jak jsme ale zjistili nebyli jsme zdaleka jedinými muži, kteří se
v tu dobu procházeli po ulici v sukni. Ano, i církevní potentáti nosí sukni. Jen jsme profrčeli přes Národní třídu, vybrali prudkou zatáčku okolo Prašné brány, došli jsme ulici Celetnou až na Staroměstské náměstí. Nekoukali jen lidé na nás, i my jsme mohli pozorovat pěkný obleček
v podobě tohoto růžového ptáčka. Nejvíc, ostatně jako vždy, valili oči přihlížející důchodci.
Oproti loňskému ročníku naše putování na Staromáku zdaleka nekončilo.
Sil a elánu jsme měli dost, a tak jsme pokračovali úzkými památnými
uličkami starého města. Naše kroky nás nakonec dovedly, stejně tak jako při prvním pochodu až na Karlův most. Most byl právě v rekonstrukci a tak nám nemohl naplno vyjevit svou starobylou krásu. Jelikož ale přes veškeré naše chtění začalo přece jenom pršet, začali jsme všichni pomalu tušit,
že se letošní setkání mužů v sukních blíží ke svému neodvratnému konci.
Nedalo se nic dělat, rozpršelo se docela dost, a počasí poručit neumíme, musel být pochod definitivně ukončen ve vestibulu stanice metra Malostranská, kam jsme nakonec došli. Kdo již pospíchal, byl propuštěn,
chvíli se ještě diskutovalo, hodnotily se dojmy, a nakonec ještě jedna fotografie. Ti kdož nakonec zbyli, odebrali se v rámci tradice do útulné hospůdky svlažit vyschlé hrdlo ušlechtilým zlatavým mokem.
